Ľudia, miesta a veci

Největším překvapením dne pro mě bylo zpracování současného textu britského autora Duncana Macmillana Lidé, místa a věci, s kterým do Plzně přijelo nitranské Divadlo Andreje Bagara.  Ze začátku se zdálo, že půjde možná až o příliš expresivní produkci, která zbytečně tlačí na pilu – prvních několik scén působilo jaksi zaumně, až příliš narežírovaně, přestože očividně spěly k naturalismu ve stylu britské coolness vlny.

Asi po půlhodině mě ale tvůrci vyvedli z omylu, nebývale uvěřitelné výkony herců mě i přes počáteční nedůvěru vtáhly do děje a Barbora Andrešičová si mě v roli drogově závislé Emmy naprosto získala. I na velkém jevišti Nového divadla, jehož rozměry jako by se díky velkolepé scénografii Juraje Kuchárka ještě mnohonásobně zvětšily, se podařilo vytvořit intimní atmosféru. K vrcholům představení patřily scény z terapeutické skupiny, které místy působily tak reálně, až divák zapomněl, že je v divadle. A možná se ani nebudu moc mýlit, když si troufnu tvrdit, že představení v některých divácích možná dokonce probudilo katarzní pocity.

Jsme slušní lidé?

Snad nikdy jsem nezažila festival, na kterém by se takřka v každém dalším představení rozvíjelo téma nastolené tím předchozím. Kritika společnosti a politiky (nejen slovenské, ale i obecněji „Západní”), uvažování o občanské i umělecké spoluzodpovědnosti, hledání východiska a hodnotového ukotvení. Formálně se přitom inscenace v programu bratislavské Nové drámy rozprostíraly doširoka: od převažujících experimentů „postdramaticky” neostré struktury, přes zřetelněji konturované tvary založené na kolektivní improvizaci, až po inscenace soustředící se na výklad dramatického textu. Přes všechny sympatie k hledání nových výrazových prostředků a přímé autentické výpovědi řady produkcí jsem ale - k vlastnímu překvapení - zjistila, že nejintenzivnější zážitky a nejhlubší stopu v mé paměti zanechaly inscenace tradičnějších forem: Uhlárova brutální společenská groteska Postfaktótum a inscenace textů současného britského dramatika Duncana Macmillana (1980) Pľúca a Ludia, miesta a věci. Znovu se mi tak připomněly úvahy o povaze estetického zážitku vznikajícího při sledování projektů nejaktuálnějších divadelních směrů a o povaze měřítek, která by na ně měla být uplatňována. Popsání a hodnocení tradičního „divadla dramatu” či „autorského ^* divadla” se ve srovnání s nimi zdá být závratně snadné, jakkoli mohou být dané inscenace ví- cevrstevné a rafinované. Jestliže zasahuje divadlo tradičnějšího typu diváky dalekosáhleji než zmíněné novátorské tvary, znamená to, že nové formy dosud nedosahují umělecké intenzity těch předchozích? Nebo se jen divák ještě dostatečně nenaučil novému způsobu vnímání a účastenství na tvorbě estetického zážitku?

* V druhé macmillanovské inscenaci festivalu, Ludia, miesta a věci, se společenská témata rýsují spíš až v druhém plánu. Protialkoholickou a protidrogovou léčebnu jistě můžeme považovat za synekdochu celé společnosti, přesto se mi tentokrát zdály být otázky soužití jednotlivce a společnosti pojednány spíš v nadčasové a existenciální rovině.
I v případě inscenace Divadla Andreja Bagara v Nitre mě strhovali herci, ale tentokrát jako součást zřetelné a vytříbené režijně-scénografické kompozice Mariána Amslera a Juraje Kuchárka. Zatímco v Pľúcach působilo prostorové a režijní řešení natolik přirozeně, že ustupovalo do pozadí, určujícím dojmem z nitranského představení se stal eruptivní portrét solitérky léčící se z drogové závislosti v podání Barbory Andrešičové^[1]), obklopené monumentální, tísnivě nelidskou halou léčebny, v níž mezi vykachličkovanými^[2]) stěnami jako přízračné rusalky tančí zmnožená hrdinčina alterega.
I v této hře se Macmillan soustředí na zakletí člověka v neustálé kolísání mezi potřebou být ve vtazích s ostatními lidmi a tím, jak obtížné, až nemožné, je v nich existovat. I zde je vystižena náročnost komunikace, zvlášť pokud je nutné překonat dlouhá léta sedimentované bloky a dávné křivdy. Přestože se hra opět odehrává v současnosti a nabízí tak snadné ztotožnění s prostředím i postavami, tentokrát se - vyjma naturalistického znázornění drogové závislosti a jejích důsledků - autor odklání od zkoumání ryze dnešních společenských problémů. Přechází spíš do čechovovsky meditativní polohy, i když ani zde neztrácí schopnost sarkasticky pointovat, zvlášť pokud hrozí sentiment. Na ruského klasika také výslovně odkazuje: ústřední postava, herečka Emma, si říká Nina, hrála v Rackovi a tím pádem se ve hře průběžně odkazuje na čechovovské motivy, včetně smyslu divadla. Vzniká tak samozřejmě jednak zcizení a meta-rozměr „divadla na divadle”, jednak průběžná paralelní vrstva, kterou režisér se scénografem dokážou s elegancí esteticky vytěžit (výtvarně čistý úvodní citát z inscenace Racka s dobovými čechovovskými kostýmy). Zdá se mi ale, že je v textu i v inscenaci tato linie nadbytečná a zbytečně melodramatická, jako by autor nedůvěřoval svým schopnostem a potřeboval si pojistit hloubku svého textu odkazováním ke klasikovi.
Stejně jako ve Formanově Přeletu nad kukaččím hnízdem, které zápletka a prostředí hry může připomenout, je i zde léčebna - jak už řečeno - jen východiskem pro znázornění mezilidských vztahů zintenzivněných uzavřeností komunity. Zatímco Ken Kesey a Forman se soustředili na jejich mocenský rozměr a nabízeli tak větší potenciál pro apelativní společenskou interpretaci, Macmillan i Amsler sledují jemnější vztahové předivo. Dobrým příkladem odlišného přístupu jsou na první pohled velmi podobné postavy žen-dohlížitelek. Na rozdíl od formanovské sošné a neúprosné „Velké sestry” zastupující brutální systém, vystupuje ženský živel v řídící pozici u Macmillana hned ve třech rozdílných podobách. Režisér následuje přání dramatika a podtrhuje tuto trojjedinost obsazením všech postav jednou herečkou - Evou Pavlíkovou (typově připomíná Janu Preissovou). „Velké sestře” se nejvíc podobá rázná Doktorka, která si na začátku z Emmy docela cynicky utahuje. Záhy se ale ukáže, že její humor je způsobem, jak se dlouhodobě vyrovnávat s extrémními situacemi, s nimiž se při své práci dennodenně setkává, a její vztah k nové „chovance” se stává až mateřským. Oproti tom u už na první pohled vřelá a starostlivá je vedoucí terapeutické skupiny, která se od akurátní Doktorky odlišuje jistou plachostí a „mimózností”, jíž prozrazují už tlusté ponožky narvané do pantoflů a trochu dětinská mašle ve vlasech. Zdá se, že vedle své terapeutické skupiny už žena žádný jiný domov nemá. Emmina skutečná matka je naopak při setkán í s dcerou po absolvování terapie úsečná a tvrdá. Apriori se brání dalšímu zklamání, dalším lžím, které povedou jen k dalším probdělým nocím. Zborcená matka, jejíž syn zemřel a dcera jako by už byla mrtvá.
Jak vidno, Macmillan ve svých dramatech poskytuje ženské perspektivě značný, ne-li převažující prostor. Tuto hru koneckonců věnoval svým sestrám a netají se tím, že ji napsal také proto, aby vytvořil roli pro „mnoho skvělých hereček, které jen nedostávají role-výzvy, v nichž by mohly excelovat”. Ženské postavy ve hře Ludia, miesta a věci bychom mohli dokonce nahlédnout jako různé polohy ženy v současném světě, včetně různých profesních statusů a sociálních rolí. Zjednodušíme-li, dojdeme k typologii ženy-velitelky, ženy-světice a ženy-matky, nejdůležitější prostor je však ve hře dán typu zcela odlišnému: ženy-ztracenkyně, která nedokáže následovat životní trajektorii očekávanou okolím, a sahá k sebedestruktivnímu úniku. Samozřejmě se - také d íky vyzdvižené čechovovské paralele - nabízejí úvahy o tom, že Macmillanova Emma je typem dobře zabydleným v dramatické literatuře už od konce 19. století, Ibsenovou Heddou počínaje. Emmin příběh je ale přece jen trochu jiný...
Do léčebny nastupuje jako rozbitá sexy rebelka ve filtrových šatech. Vyprahlý hlas, pohyby už ztrácí dekorum. Drásavá sugestivnost, se kterou herečka na jeviště vstupuje, je mimořádná a v průběhu představení intenzita její přítomnosti neklesá. I Em maje neobyčejně inteligentní, což jí však soužití s lidmi neusnadňuje. Nad ostatními obyvateli léčebny ční a těžko hledá partnera k rozhovoru. Izolaci a osobitost jejího vnitřního světa vystihuje scénografické ztvárnění jejího pokoje: čtverhranná bílá buňka má svou vlastní perspektivu. Podobně jako ve výše popsané ložnicové scéně v Pľúcach si tvůrci pohrávají s prostorovým vnímáním: židle je přibyta kolmo ke stěně, takže pro sedící Ninu se stává jedna stěna podlahou a druhá stropem. Visí tak v prostoru své vlastní samoty, ve vlastní iluzi stability. Jako Žena v Pľúcach se trápí věčnou (sebe)reflexí, ale také je aktivní, touží „zlepšovat svět” a nebojí se dominovat: ve snaze pomoci se postaví proti všem, když bývalý pacient propuštěný kvůli vpašovávání drog žadoní o znovupřijetí. Její mise však není podána jako ryze bohulibá, situace je příznačně ambivalentní. Zatímco Emma pomáhá, chce zároveň dokázat omezenost druhých, s nimiž je v neustálém konfliktu. Ostatní postavy včetně Terapeutky mají dobrý důvod „odpadlíka” nepřijmout, vzhledem k riziku, jaké pro léčení ostatních představuje.
I tentokrát je ústřední vnitřní pnutí postavy hledání sebe samé. Zatímco Žena se snaží sladit své dosavadní sebepojetí s mateřstvím, Emma jako by se vlastní identitě snažila uniknout. Říká si různě, dlouho jí trvá, než svěří své skutečné (?) jméno i svému nejbližšímu, spolupacientovi Markovi (Roman Poláčik).
K nejpůsobivějším scénám inscenace patří situace, v nichž se postavy nutí překonat stud či nechuť a pokoušejí se nechat druhé do sebe nahlédnout. Emma kolísá mezi agresivním odmítáním a útěky do samoty a prudkou snahou ji prolomit: „...jsi jako odjištěný granát!” odmítá její nečekaný polibek Mark, který se přes vizáž plážového playboye ukazuje být ohleduplným a moudrým průvodcem náročnou etapou. V jejich rozhovorech se poprvé Emma uvolňuje a začíná si uvědomovat své nové cíle. S nimi pak po propuštění z léčebny předstupuje před své rodiče. Návrat do dětského pokojíku po třicítce bolí. Emmě se sice třese hlas, ale je statečná a odhodlaná. Zahajuje dlouho očekávaný rozhovor, pečlivě trénovaný během terapie. Odpuštění a příval lásky se ale nekoná. Tatínek (Branislav Matuščin) napřed neví, jak do toho. Takové rozhovory se ostatně neodehrávají každý den: stojí v papučích, zaťatý a dlouho se nedokáže k dceři ani přiblížit. Nakonec nevydrží a nechá průchod dlouho potlačovaným výčitkám. Vypuštění dávné hořkosti mu přece přináší úlevu a nakonec dokáže dceru přivinout. Vypjatost situace dramatik opět uzemňuje odkazy na (záchrannou) banálnost všednodennosti: „Já mám/mám dole něco rozdělanýho...”, mizí ze „scény” dojatý otec. Matčina sebeobranná zaťatost je hlubší, nedokáže uvolnit svou bolest a strach, její vnitřní boj prozrazuje jen neklidná ruka šátrající u kapsy svetru. Pouze připustí, aby dcera v domě na čas pobyla a uchyluje se k chladnému výčtu praktikálií.
Nitranští herci dokáží podehráváním i vyhroceným jednáním sdělit krajně intenzivní emoci, svým temperamentem však šetří, případně ho nechají zabouřit cíleně: jako když se Emma při příjmu do léčebny zmítá na lehátku v zdánlivě absťákové křeči, aby vzápětí suše glosovala, že napodobuje postavu z hororu. I v pomalém tempu některých dialogů, nechávajícím vyznít psychologické nuance, umí udržet napětí a koncentraci, takže divákovi umožňují vzácný zážitek pohroužení se do fikčního světa a pocitu, že v něm existuje v reálném čase.
Zvláštní konejšivou kvalitu do inscenace vnášejí pastelové kostýmy Martina Kotúčka zhotovené často z šedivé měkké teplákoviny. Jejich modernost a sportovní elegance zjemňují odcizenost prostředí, a také Emmě s Markem náramně sluší. Propracovaná vizualita inscenace patří, jak už bylo řečeno, k jejím největším hodnotám. Funkcionalisticky střízlivá a elegantní scénografie je rozdělena na dva plány - přední je volný a na „tugendhatovských” židlích zde probíhají sezení skupiny nebo oslavy na rozloučenou. Stěna ze skleněných tabulí odděluje zadní kachlíčkovou halu - subjektivizovaný prostor vyjadřující emoce hlavní postavy pohybem zmíněných altereg. Amsler v této inscenaci dospívá k jedné ze svých vrcholných kreací, která by se v dobrém slova smyslu dala označit za „německou”: uměřeným, silně estetizovaným a precizně provedeným gestem prostupujícím všechny složky. Jako by dospěl k jemně melancholickému klasicismu.
Macmillanovy texty prozkoumávající dnešní svět se tak v rukou slovenských divadelníků stávají inspirovaně rozvíjeným impulsem, vnášejícím do aktuální společenské diskuse nové pohledy a poskytujícím možnost sebepoznávání a katarze. Zářná kariéra Duncana Macmillana napříč kontinenty napovídá, že divadlo postavené na dramatickém textu a příběhu zůstává stabilním (ne-li stále dominantním) základem světového repertoáru. Pokud dokáže takto uvažovat o současnosti a podněcovat divadelníky k takovýmto výkonům, lze stěží něco namítat. Experimentátorům aspoň nabízí bytelnou rezonanční desku.

Duncan Macmillan: Ludia, miesta a věci, režie a překlad Marián Amsler, dramaturgie Marie Spálová, scéna Juraj Kuchárek, kostýmy Martin Kotůček, hudba Ivan Acher, pohybová spolupráce Stanislava Vlčeková, Divadlo Andreja Bagara v Nitre, premiéra 19.1.2018

 vyšlo v SADu 4/2018

^[1]) Za svůj výkon získala na Nové dráme zvláštní cenu poroty.

^[2])  Kachličky byly hlavním motivem i ve scénografii premiérové inscenace v londýnském Národním divadle v režii Jeremyho Herrina v roce 2015, Podle traileru inscenace se ale tamní řešení zdá podstatně odlišné: výrazně menší scéna stála mezi dvěma hledišti, ostatní scénografické prvky i kostýmy působí naturalisticky.

Prvá polovica aktuálnej divadelnej sezóny nepriniesla takmer žiadne výrazné dramaturgické ani inscenačné počiny. O to viac zarezonovala prvá tohtoročná premiéra v nitrianskom Divadle Andreja Bagara. V popredí inscenácie Ľudia, miesta a veci je rezonujúca problematika závislosti od drog, alkoholu či iných opiátov. Popri nej sa však črtá aj téma niekoľkonásobného rozpadu osobnosti pod tlakom dnešnej premotivovanej chaotickej doby, a to najmä prostredníctvom hlavnej postavy herečky Emmy v pozoruhodnej mnohovrstvovej interpretácii Barbory Andrešičovej. Proces liečby závislosti sa tak súčasne stáva procesom sebapoznávania. Režisér Marián Amsler v inscenácii zbytočne neexhibuje, skôr zvýrazňuje to, čo text ponúka a zároveň necháva vyznieť súhru hereckých výkonov nitrianskeho súboru. V tom mu pomáha aj univerzálna, ale atmosférotvorná scénografia Juraja Kucháreka ako priestor reprezentujúci dva rozdielne svety – realitu v liečebni a halucinácie v hlave hlavnej hrdinky. Hra mladého britského dramatika Duncana Macmillana prináša aktuálnu tému (ktorá má aj istý edukatívny charakter), výrazné a vnútorne komplikované postavy a zaujímavé dejové zvraty. Ak sa to spojí s modernou réžiou, premysleným efektným a zároveň funkčným scénickým konceptom a kvalitným charakterovým herectvom, divadlo získa titul, ktorý bez problémov vypredá veľkú sálu a možno aj zľahka pošteklí chuťové poháriky nejedného kritika. Nech to znie akokoľvek klišéovito, v Nitre to tentoraz skutočne klaplo.

Britský dramatik Duncan Macmillan vo svojich hrách nastoľuje aktuálne problémy, ktoré rezonujú v médiách, ale nie sú často predmetom záujmu v divadle. Napríklad v hre Pľúca (inscenovala sa nedávno aj u nás, v priestore Trezor Divadla Astorka) konfrontuje vzťah mladých ľudí, ktorí zvažujú možnosť stať sa rodičmi, s celosvetovými ekologickými problémami. V hre Ľudia, miesta a veci, ktorá zaznamenala raketový úspech hneď po premiére v National Theatre v Londýne v roku 2015, sa zas zaoberá problémom závislosti.

To v divadle nie je ničím novým. V tomto prípade je však zaujímavé, že autor analyzuje problém prostredníctvom procesu liečby. Podľa jeho vlastných slov práve takýto prístup k problematike nie je príliš dramatický, ale jeho devízou sú silné emócie, ktoré dokáže vyvolať. Emma, mladá talentovaná herečka, ktorá sa snaží zbaviť svojej závislosti na drogách a alkohole, sa dostane na psychiatrickú kliniku. Tu sa ocitá pod dohľadom lekárky a terapeutky a v spoločnosti ľudí s podobným osudom. Macmillan postupne odkrýva proces osobnej premeny hlavnej hrdinky od začiatku procesu liečby až po návrat do bežného života.

Jednou z najsilnejších scén inscenácie je stretnutie s rodičmi, s ktorými má Emma narušený vzťah. Neprichádza domov ukryť sa pred ľuďmi, miestami a vecami – teda elementmi, ktoré jej pripomínajú jej zaváhania a zlyhania. Macmillan prepája rozpoltenosť a sugestivitu čechovovského sveta s tým súčasným, v ktorom sa ľudia musia učiť žiť s inými ľuďmi, pripútať sa k novým veciam a nachádzať sa na nových miestach. Bez spomienok na minulosť, ktorá ich tlačí späť k závislostiam.

Remeselne dobre napísaný text sa zo začiatku trochu popisne zmieňuje o procese liečby. Najsugestívnejšie v inscenácii, rovnako ako aj v hre, vyznieva Emmin vnútorný svet. Vo vzájomných interakciách dobre funguje aj terapeutická skupina, aj keď sa v rámci nej zdĺhavo pomenúvajú najrozličnejšie závislosti a životné osudy všetkých zúčastnených pacientov.

Režisér Marián Amsler v inscenácii, ktorá je zároveň uvádzaná v jeho preklade, akcentuje emočnú rozpoltenosť hlavnej hrdinky, ale zároveň sa vyhýba patetizmu, do ktorého by mohla téma skĺzať. Problém závislosti zasadzuje do sféry vnútorného sveta, do ktorého sa Emma úpenlivo utieka. V nitrianskej inscenácii režisér vedie predstaviteľku Emmy Barboru Andrešičovú k emotívne plným, ale zároveň psychologicky uveriteľným polohám.

Postava Emmy je pre Andrešičovú počas jej doterajšieho pôsobenia v súbore najvýraznejšia a najkomplexnejšia herecká príležitosť. Herečka ju interpretuje takmer civilne, bez patetizmu hľadá cestu z Emminých psychických stavov, cestu von zo závislosti. Emma medzi ostatnými pacientmi pôsobí ako človek, ktorý je len tichým aktérom hry na roly, známej z psychiatrickej praxe.

Eva Pavlíková v dvojúlohe lekárky a matky situácie racionalizuje a zároveň má zvláštne pochopenie pre Emmu nielen ako pre pacientku, ale aj človeka. Branislav Matuščin hrá usporiadaného vyliečeného pacienta Fostera, ktorý sa stal asistentom pri terapii. V emočne silnej téme návratu Emmy domov využili obaja herci svoju dramatickú vecnosť uveriteľne už ako predstavitelia Emminých rodičov.

Človekom, ktorý zostáva spätý s Emminou minulosťou, a zároveň tým, ktorý jej otvára dvere do nového sveta, je Mark (spočiatku tiež pacient, neskôr sa stáva zamestnancom kliniky). V podaní Romana Poláčika (ako Konstantin je prítomný aj v úvodnej scéne z Čajky) dodáva Emme iný, triezvejší pohľad na jej situáciu, vedie ju, niekedy až príliš usilovne, k jej cieľu, celkovému vyliečeniu.

Vizuálne pôsobivá scéna Juraja Kucháreka delí javisko na dve časti. Vpredu sa odohráva proces liečby, stretnutia terapeutickej skupiny, v pozadí hrdinkine pocity, snaženia, jej vnútorný svet. Scéna je monumentálna, dobre sa v nej vynímajú hlavne akcie v druhom pláne. Tu scénograf pracuje aj s menšími objektmi, do ktorých sa Emma skrýva. Ide o očisťujúci priestor, v ktorom sa objavujú mnohonásobné postavy Emmy, ktorá tancuje, padá, vstáva... Je to jej vnútorný svet, v ktorom abstinuje, lieči sa, drsný priestor jej samoty a bolesti. To, čo sa udeje v jej vnútri, má potom dosah na komunikáciu voči ostatným pacientom. V druhej časti inscenácie sa jej vnútorný svet zhmotní do výseku s jej detskou izbou, kam sa hrdinka po skončení liečby uchyľuje. Pôvodne takmer prázdny priestor sa zaplní vecami, ktoré realisticky evokujú jej detstvo a dospievanie u rodičov.

Režisér Amsler, ktorý sa programovo venuje inscenovaniu súčasných hier na slovenských a českých javiskách, dokáže priniesť aktuálne témy a tlmočiť ich zrozumiteľným jazykom ozvláštneným skrytou esenciou, ktorou hru interpretuje. Vo svojich inscenáciách sa sústredí hlavne na súčasný pohľad človeka, jeho aktuálnu situáciu a hľadá inscenačné východiská, ktoré prepájajú psychologický prístup s určitou hereckou aj výtvarnou štylizáciou. Inscenácia Ľudia, miesta a veci v Divadle Andreja Bagara otvára a analyzuje možnosti cesty späť zo sveta závislosti. Dokáže vzbudiť skryté emócie, k náročnej téme sa vyjadruje s rešpektom a zároveň sa nezahráva s patetizmom či bolestínstvom.

Druhou zo série blogo/recenzií bude práve recenzia na predstavenie, ktoré je momentálne najnovšou inscenáciou nitrianskeho DAB. Je ním inscenácia Ľudia, miesta a veci. Trochu skorej, ako o šiestej, ale je tu. Je to predstavenie, ktoré chytí za srdce nejedného diváka. Veď čítajte.

Všetci žijeme s nejakými ľuďmi, na istých miestach a používame nejaké veci. Všetko sa deje z nejakého dôvodu a všetci premýšľame z akého. Ak by život mal byť ako divadelná hra, museli by sme dôkladne vyberať všetky tieto tri veci. Ľudí, miesta a aj veci. Divadlo Andreja Bagara v Nitre sa rozhodlo uviesť hru, ktorá hovorí o všetkom tomto. Inscenácia je síce o drogovo a inak závislých ľuďoch, no v skutočnosti hovorí mnohé. Hovorí o zmysle života, hovorí o zmysle ľudskej existencie, zaoberá sa myšlienkou smrti, témami, ktoré novodobú spoločnosť obklopujú z každej strany. Herci nahliadajú hlboko do vnútra ľudského bytia. A nie len dovnútra závislých.

Herečka Barbora Andrešičová dostala v tejto inscenácii hlavnú rolu. Svojím výkonom každému ukázala, že právom. Celý čas predstavenia na javisku nechávala dušu, srdce a všetko, čo v sebe mala. Jej prirodzenosť v postave bola miestami taká silná, že sa človek sám seba pýtal, či ešte je naozaj v divadle a nie tam, kde sa odohráva dej. Jej potenciál naplno ukázala v scénach, kedy bola v každej minúte niekým iným a teda v scénach, kedy si pacienti na liečení „predvádzali“ svoje scénky.

Ťažko sa objektívne hodnotí predstavenie, ktoré má takú silu, ako toto. Rozhodne však divadlo môže byť spokojné. Marián Amsler je režisér veľkých vecí. V národnom divadle vytvoril už niekoľko divácky veľmi obľúbených a zároveň umelecky veľmi hodnotných diel. Ani toto dielo v nitrianskom divadle nie je výnimkou. Jeho práca s hercom a cez rôzne efekty zároveň aj s divákom, je veľmi prepracovaná. Má všetky atribúty dobrého predstavenia.

Nitra má vo svojom repertoári niekoľko predstavení pre náročného diváka. Toto sa rozhodne medzi ne zaradí. Je dôležité náročného diváka si vychovávať, pretože tam je budúcnosť kvalitného divadla. Viacvrstevnosť tohto predstavenia to robí. Ak si ho príde pozrieť menej náročný divák, určite v ňom niečo nájde. Ak si ho pozrie dva alebo trikrát, vždy v ňom nájde niečo iné, nové, lepšie. A tak sa z neho stane náročnejší a náročnejší divák, až zrazu pochopí, že kvalitné divadlo mu môže poskytnúť omnoho viac, než si dovtedy myslel.

Jedným z najdôležitejších aspektov kvalitného divadelného predstavenia je podľa mnohých scénická hudba. Podľa nej divák cíti a podľa nej aj hodnotí. V tomto predstavení je výber hudby takmer hororový, no vlastne iba zvýrazňuje podstatu celého deja. Pretože ten je naozaj desivý. Divák sa vďaka tejto hudby cíti presne tak, ako by sa cítiť mal. Nespokojne, bezbranne…

Filozofia nás učí, že umenie má ľudí robiť lepšími. Táto inscenácia sa rozhodne radí medzi tie, ktoré tak robia. Nie len, že nám ukazuje, čo drogová závislosť dokáže s človekom urobiť, ale zároveň nás donúti zamyslieť sa, kde je zmysel nášho života. Donúti nás premýšľať, či to, čo robíme, má nejaký dôvod. Alebo či sme len nejaké bábky bez duše. Byť ako Emma, mať milión tvárí, veľa duší, veľa postáv, veľa osobností, žiť vo svete, kde sa nudné časti preskakujú, je to to, čo ľudia chcú?

Táto inscenácia si v repertoári DAB určite nájde svoje čestné miesto. Jej súčasnosť až vyráža dych. Podobne ako zrkadlo na kocke, ktorá bola časťou scény, je aj toto predstavenie zrkadlom, ktoré je nastavené na nás všetkých. Drogy a alkohol hýbu týmto svetom. Svetom, ktorý stráca zmysel. Svetom, ktorý sa viac zaujíma o seba, než o druhých. Ľuďmi, ktorí nás chcú vidieť padať, miestami, ktoré sú pre nás nebezpečné a vecami, ktoré možno ani nedávajú zmysel. Možno by sme sa mali zamyslieť. Pozrieť sa na to, čo bude o pár rokov. A nežiť bezhlavo iba v prítomnosti. A možno nie. Kto vie…

https://wannabeworldchanger.wordpress.com/2018/02/10/ludia-miesta-a-veci/

Najjednoduchšie by bolo začať konštatovaním, že uvedenie hry anglického autora Duncana Macmillana Ľudia, miesta a veci v nitrianskom Divadle Andreja Bagara je nielen aktuálny, ale aj spoločensky potrebný počin. To by však bolo zjednodušené hodnotenie drámy, ktorá bola v zahraničí prijatá s nadšením a ovenčená cenami. Čo jej prinieslo takú popularitu a záujem?

Boj s drogami a so závislosťami už roky zaujíma rodičov, zdravotníctvo, teda celú spoločnosť. Preto sa nemožno čudovať, že aj umenie siahlo za touto vychytenou problematikou, ktorá vopred zaručovala záujem príjemcu. Nie je však jedno, ako sa s danou témou zaobchádza. Drogovú závislosť už neraz využívalo, či skôr zneužilo, komerčné umenie. Macmillan sa snažil vyhnúť nebezpečenstvu povrchnej analýzy javu, preto sa zameral na liečbu drogovej a inej závislosti tak, že ju umiestnil do širšieho kontextu a zobrazil ju ako boj s priznaným zlom. Tým sa téma závislosti rozšírila na mnoho ďalších okruhov, dotýkajúcich sa priamo i nepriamo hlavnej postavy a jej traumy.

Tematickej šírke a priestorovým zmenám značne pomohla scéna Juraja Kucháreka. Na pohľad bola jednoduchá, no práve preto vytvárala možnosť prechodu z liečebne do brezového lesíka, odtiaľ do baru, nemocničnej či detskej izby. Každá zmena prinášala novú informáciu a posúvala príbeh postihnutej ženskej postavy smerom von k ostatným i dnu, do jej vnútra.

Podstatné však je, že hra sa nezaoberala iba drogami, liekmi či alkoholom. Vyjadrovala sa k ťažkým životným dilemám súčasného človeka, ku ktorým sa priznávali jednotliví pacienti, vypovedala o kríze osobnosti, vzťahoch (napríklad o vzťahu matky a dcéry), rodine, viere v Boha i seba, o divadle, lebo Nina bola herečka.

Široká tematická škála kládla veľké požiadavky na hlavnú hrdinku Ninu, ktorá otvárala všetky problémové okruhy. Či už to bola jej osobná kríza, osudy ďalších postihnutých pacientov, rodinné vzťahy atď. Predstavuje človeka zapierajúceho svoje slabosti a chyby, čím sa vlastne vzpiera vyliečeniu. Autor tak otvoril citlivú otázku, pretože pre dnešného sebavedomého človeka je veľmi ťažké uvedomiť si a priznať pochybenie. Až po krutej skúsenosti Nina dospieva do štádia, že uznáva svoje chyby, svoju závislosť i zbabelosť a až potom získava víťazstvo nad sebou i závislosťou. Uvedenú škálu pocitov, zážitkov a premien musela zvládnuť Barbora Andrešičová ako Nina. Do roly vložila celé svoje herecké úsilie, podobne ako Eva Pavlíková v úlohe lekárky a matky a Roman Poláčik ako pacient i ošetrovateľ.

Zložitého titulu sa ujal skúsený režisér Marián Amsler. Dôsledne dodržiaval temporytmus hry, striedal polohy, dynamiku i nálady tak, aby sa divák nenudil. V hereckých kreáciách ustriehol mieru a jednotlivým postavám, hlavne však Nine, nedovolil prekročiť hranicu vkusu a funkčnosť postavy. Osobitnú výpovednú hodnotu mali viaceré režijné nápady, ako napr. „rozmnoženie“ postavy Niny. Dievčatá, oblečené rovnako ako ona, prežívali spolu abstinenčný syndróm.

Hra sa nekončí tragicky, ponúka možnosť nového života, ale pod podmienkou, že pacient splní zásadu, ktorú vyjadruje samotný názov. Musí sa dištancovať od ľudí, miest a vecí, ktoré sú spúšťačom závislosti. A musí to urobiť sám, bez pomoci, tak ako Nina. Inscenácia pôsobí ťaživo, zaplavuje diváka množstvom myšlienok, otázok a tém – a nekončí sa odchodom z divadla, čo možno pokladať za jej hlavnú devízu.

Hodnotenie Pravdy: 4 a pol hviezdičky z 5

Hrou nechcú tvorcovia veľmi moralizovať, ale zásada prevencie a poukázanie na nebezpečenstvo, kam až to s drogami môže zájsť, je v hre veľmi dôležité.

22. jan 2018 o 10:00 JANA ČERNÁKOVÁ

Druhú polovicu sezóny v Divadle Andreja Bagara odštartovali tragikomédiou súčasného významného britského autora a režiséra Duncana Macmillana Ľudia, miesta a veci. Premiéru mala 19. januára vo Veľkej sále DAB.

Vynikajúce herecké výkony Barbory Andrešičovej, Evy Pavlíkovej, Branislava Matuščina, Anny Rakovskej, Romana Poláčika, Petra Oszlíka, Martina Šalachu a ďalších hercov dali vyniknúť brilantne napísanému textu. Macmillan, hviezda súčasnej britskej dramatiky, svojou úspešnou hrou dokazuje, ako je ťažké odolať túžbe uniknúť z reálneho sveta. Inscenáciu vo svetovej premiére uviedli v auguste 2015 v Národnom divadle v Londýne, na javisku Dorfmanovho divadla a pre veľký úspech ju preniesli na West End na scénu Wyndham's Theatre.

Z divadla do liečebne

Hra sa začína piatym dejstvom predstavenia Čechovovej Čajky. Herečka Emma nie je schopná predstavenie dohrať, lebo jej príde zle, hru preto prerušia. Z Čajky dej divákov plynule prenesie do prostredia liečebne pre drogovo závislých, kam sa herečka príde dobrovoľne prihlásiť.

Emma si doposiaľ užívala život plným priehrštím – hlavné postavy, úspech, alkohol, drogy, večierky... No keď sa ocitne v liečebni, uvedomuje si, že má veľký problém a so svojím životom musí niečo urobiť. Lenže vrátiť sa do normálnych koľají bude ťažšie, ako by si myslela. Prenasledujú ju spomienky, v hlave jej mátajú halucinácie, má živé sny...

Prostredie liečebne s inými pacientmi, intímne rozhovory Emmy s lekárkou, prebiehajúce liečebné procesy, terapie v skupine, drsné scény detoxikácií – to všetko divákov dokonale uvádza do nového, dosť depresívneho sveta, ktorý Emma musela vymeniť za svoj nablýskaný svet úspechu a radovánok. Podarí sa herečke napokon vyliečiť? Vrátiť sa do reality a po tom všetko, čo prežila, ešte sa aj postaviť na javisko...?

Príde recidíva?

Režisérom hry je Marián Amsler, ktorý v DAB ako režisér hosťoval v sezóne slovenskej klasiky s hrou Matka od Júliusa Barča Ivana. Hru zároveň preložil z angličtiny. Dramaturgiu robila Marie Špalová, scénu Juraj Kuchárek, kostýmy navrhol Martin Kotúček, hudbu mal na starosti Ivan Acher a pohybovú spoluprácu Stanislava Vlčeková.

Ako Marián Amsler povedal, je veľmi rád, že môže režírovať práve túto veľmi súčasnú a aktuálnu hru.
„Vzhľadom na závažnosť témy, ktorú spracúva, je inscenácia Ľudia, miesta a veci napísaná s tragikomickým akcentom. Miestami je humorná, i keď v závere ponúka katarzný, očistný moment. Čiže nie je to dráma s nešťastným, tragickým koncom. Naopak, ponúka veľmi silné motivačné riešenie,“ hovorí Amsler.

„Pri diagnózach, ako sú rôzne závislosti, človek bojuje celý život, nedá sa povedať, kedy to skončí. Takisto aj hra končí možno pozitívne, ale nikdy nevieme, či sa znovu niečo nestane, či nepríde recidíva. Takže záver je otvorený.“

Má skúsenosti zo svojho okolia

Ako ďalej povedal, po páde železnej opony v 90. rokoch nastal u nás boom tvrdých drog a mnoho jeho rovesníkov a aj o trochu starších ľudí ako on „do toho padlo“. Má preto v podstate dosť veľa skúseností zo života známych, ktorí veľmi ťažko bojovali s drogami.

Téma hry sa podľa neho týka ako mladých, tak aj starších, detí aj rodičov, ktorí sa niekedy oveľa ťažšie vysporiadavajú s tým, ak ich dieťa prepadlo drogám. Možno sa alkoholizmus či gamblerstvo neprejavujú až takou degradáciou osobnosti ako drogová závislosť.

„V žiadnom prípade nechceme inscenáciou veľmi moralizovať, ale myslím si, že tá zásada prevencie a poukázanie na nebezpečenstvo, kam až to s drogami môže zájsť, je v hre veľmi dôležité. Podľa mňa je lepšie nezakazovať hovoriť o drogách, naopak, hovoriť o nich čo najviac,“ pokračuje režisér.

„Potom je už na vôli a osobnej sile každého človeka, či prepadne nejakej závislosti alebo nie. Ak závislého človeka vedia podržať silné väzby, rodina, priatelia, myslím si, že potom môže nájsť v sebe silu všetko prekonať.“

Veľkolepo minimalistická scéna

Tú správnu atmosféru hry podčiarla aj efektná scéna od Juraja Kucháreka. Scénografia využíva prakticky celý priestor javiska, scéna tak na prvý pohľad pôsobí veľkolepo, zároveň je však aj minimalistická, bez množstva mobiliáru.

„Hra je založená na texte, ktorý je náročný. Chceli sme, aby vynikol, aby vynikli herci, preto je tam minimum nábytku a rekvizít,“ hovorí Juraj Kuchárek.
„Snažili sme sa to „osekať“ do vizuálneho minima, aby to bolo útržkovité tak, ako záblesky myšlienok. Je to teda taká veľkolepo minimalistická scéna.“

Nitra 15. novembra (TASR) – Divadlo Andreja Bagara (DAB) v Nitre začalo v týchto dňoch s prípravou inscenácie britského autora a režiséra Duncana Macmillana Ľudia, miesta a veci. Hra ponúkne príbeh herečky Emmy, ktorá sa ocitne v liečebni pre drogovo závislých a je prinútená priznať si, kým v skutočnosti je.

Pre lekárov a terapeutov je Emma "tvrdým orieškom", pretože sú pre ňu drogy stále jediným spôsobom, ako prežiť. Autor vo svojej hre ukazuje, aké ťažké je odolať túžbe po úniku z reality. Dráma o závislostiach, ktorá balansuje na hranici reality a nočnej mory, bola vo svetovej premiére uvedená v auguste 2015 v Národnom divadle v Londýne. DAB uvedie premiéru inscenácie 19. januára vo veľkej sále.

Scenár do slovenčiny preložil Marián Amsler, ktorý bude hru v nitrianskom divadle aj režírovať. "V tom texte som sa vŕtal trošku dlhšie a intenzívnejšie a môžem povedať, že je, ako je zvykom pri britských hrách, veľmi dobre napísaný. Preto nebolo potrebné do neho nejako radikálne zasahovať. Tá hra má vynikajúce dialógy a vynikajúci rytmus," skonštatoval Amsler. Aj napriek tomu, že téma inscenácie je vážna, tvorcovia sa v nej snažia nájsť aj humor a tragikomické momenty. "V závere navyše ponúka veľmi katarzný očistný moment. Čiže nie je to dráma s nešťastným tragickým koncom, ale naopak, ponúka podľa mňa veľmi silné motivačné riešenie," povedal Amsler.

Inscenácia sa páči aj herečke Barbore Andrešičovej, ktorá v nej stvárni hlavnú postavu. "Bola by som rada, keby aj iné mladé herečky dostávali takéto skvelé príležitosti a možnosť stvárniť takéto postavy. Tá hra je veľmi dobre napísaná a veľmi sa mi páči. Prechádza mnohými témami a aj keď sa zaoberá problémom drog a alkoholu, nie je len o tom. Rozprávame sa v nej aj o vzťahu k rodine, k samému sebe, k okoliu. Je tam množstvo tém, ktoré sa rozvíjajú v rámci príbehu a to robí ten text výnimočným a zaujímavým, pretože nie je jednostranný," uviedla Andrešičová.